Armenian Volunteer Corps

Welcome to the Armenian Volunteer Corps (AVC) blog. Here our volunteers and alumni reflect on their experiences living and volunteering in Armenia. For more information about our programs, visit our website www.armenianvolunteer.org, follow us on Facebook https://www.facebook.com/Armenianvolunteer or drop us an email: info@avc.am .

Wednesday, February 18, 2015

First Impressions - První dojmy

by Marketa Pavkova (2014, Czech Republic)

Letiště Zvartnots, moderní skleněný tvarosloví, měkký světlo, je 5 hodin ráno. Bát se, že už nikdy nic v životě nebude poprvé? Poprvé sedím sama v letadle, co míří na východ. Poprvé dostanu arménský razítko do pasu. Poprvé nechápu arménský vtip. A prvně vidím Ararat. Dejte si na stůl čistě bílý ubrus a špičkou prstů zvedněte stan, nebo rovnou dva, malej a velkej. Okolo vylijte kakao. Tak nějak vypadá Hora z arménské strany. Úspěšnost výstupu 0 %, horší než překročit Spojovací bez žlutýho špendlíku. Z turecké strany náročnost 3-4 (ať už to znamená cokoli), prejže Osmánci půjčujou i koně, nebo osly, nebo osly s pruhovanou podkolenkou. Breathtaking view. Anglicky to zní líp. Chtělo by se napsat něco poetického. Arménii definuje hora, kterou se můžou jen z dáli dojímat.

Let Praha-Yerevan byl zřejmě odkloněn mimo tradiční trasu, která podle palubního počítače (rozuměj obrazovky informující cestující o průběhu letu) měla vést vzdušným prostorem Maďarska, Rumunska a nad Černým mořem míjet Krymský poloostrov. Reálný itinerář kopíroval pobřežní vody Turecka. Časy se mění.

Kdyby to někoho zajímalo, tak obyvatelé ČR nepotřebují ke vstupu na území AR víza. Milé překvapení na letišti (evidentně dobře připravená cestovatelka). Hm, jak že to bylo? Svět patří těm, co se neposerou? Zatím to vychází. Nebo to bude tím, že se za mě děda modlí.

Yerevan je obkroužen horami. Žádné zelené malebné hobití kopce. Hory. A vysoké nebe. Široké ulice nedusí. Architektonická fúze orientu, byzantsko-osmanského vlivu, sovětské éry, evropské usedlé devatenáctky a moderní současná místy nevkusná jednoduchost. Sopečný černý kámen, růžový mramor, panel, beton... Ulice se zvedají do svahů. Všude sochy, na každém rohu, spisovatelé, básníci, hudebníci, hlavní třídě vévodí Matka Arménie, maskulinní silueta na obzoru. Šedivý vzduch, ale modrý nebe. Bydlím v centru, snad ani MHD nebudu užívat, za naším domem je kus vesnice a šedivé sovětské sídliště. Yerevan. Výstavní ulice, park plný umění, kaskády, v kterých je zakomponováno muzeum a vedle bezútěšné staveniště, kamenné a hliněné podezdívky chatrčí. Svěží zelené stromy a šedé omítky a děravé chodníky. Kavárny a holky na podpatcích a vítr kouzlí s odpadky na prašné cestě. To město není krásný. První den a je moje, nebo já jeho.

Nápisy nepřečtu, z arménštiny nechytám jediný slovo, neslyším ani rozdíl mezi "r" a "l". Tak se jen usmívám, krčím rameny, křením se a odpovídám anglicky.

Bydlím u psycholožky Narine, pracuje s vojáky a lidma traumatizovanýma válečnými zážitky. Prej mi jednou v praxi předvede neurolingvistickou terapii. Se nehádám, i když mi to přijde jako technicistní zjednodušení člověka. Vaříme na plynovém vařiči, co se s ním jezdívalo do kempu. Narine miluje Itálii, ráda se směje a furt nasazuje na Turky. Její dcera studuje v Berlíně a Warsaw. Bratr je dirigentem arménského orchestru, zrovna hostuje v Blavě.

Turecká a Arménská republika dosud ze zjevných důvodů nenavázaly diplomatický kontakt. Přesto... Cokoli se dá obejít přes gruzínské hranice. Ekonomická motivace hory přenáší. Sobotka by nám to vysvětlil.

Čas jít spát. Zítra bude čas objevovat, zítra některé dojmy už nebudou první.


Labels: , , , , , , , , ,